Milano a Cortina 2026: Medaile, které získal Metoděj Jílek za rychlobruslení, vypadají jako rozpůlené. V designu se italská Státní tiskárna a mincovna inspirovala domácím avantgardním uměním. Dvě do sebe zaklesnuté poloviny značí spojení dvou pořadatelských měst, úsilí a vítězství, sportovců a jejich týmů, olympiády a paralympiády. A také vyjadřují heslo, že olympijské hry jsou soutěž, která nerozděluje, ale spojuje.

Olympijské medaile pro zimní hry Milano Cortina 2026.

Peking 2022: Zlato, jímž Ester Ledecká v tehdy ještě pandemickém roce potvrdila svou dominanci v alpském snowboardingu, mělo v sobě pět olympijských kruhů. Byly ale vložené do sebe jako prstence. Jejich rozložení a vystouplý design odkazoval na historické čínské nefritové přívěsky. I když výsledek může vzdáleně připomenout i dno od konzervy.

Pjonchčchang 2018: U nejtěžších medailí historie, které Ester Ledecká vyhrála hned dvě - za snowboard a za superobří slalom na lyžích, se korejský designér Sukwoo Lee inspiroval svazkem stonků rostlin – jako kdyby placky vyřízl z bambusové rohože. Jejich rozložení vychází i z korejské abecedy a dynamicky „poškrábaný“ vzhled má odkazovat na úsilí a vytrvalost sportovců. Součástí byla i stuha z tradiční jihokorejské látky.

Soči 2014: Nejcennější trofej ve sbírce snowboardcrossařky Evy Adamczykové, tehdy ještě Samkové, měla v kovové části medaile vsazenou horu z polykarbonátu. Design od týmu reklamní agentury Leo Burnett vyjadřoval spojení hor a písečných pláží. Zdobený byl mozaikou národních vzorů od různých kultur a etnik v Rusku.

Vancouver 2010: Martina Sáblíková si z Kanady za rychlobruslení přivezla dvě zlata a jeden bronz vlnitého designu. Domorodé vzory převzaté z podoby kosatek byly na povrchu řezané laserem. Designér Omer Arbel se inspiroval díly výtvarnice Corrine Hunt z domorodého kmene žijícího na pobřeží Pacifiku. Každá medaile měla ručně řezanou část a stala se tak i uměleckým originálem.

Turín 2006: Zlato a stříbro Kateřiny Neumannové z běhu na lyžích byla děravá. V designu od Daria Quatriniho prázdný prostor uprostřed představoval italská kulatá náměstí. Do podoby se promítly i historické prsteny, starověké mince a ozdoby. Tahle medaile nemohla nikomu spadnout – stuha nebyla přišitá, ale pevně přivázaná smyčkou.

Salt Lake City 2002: Trojitým saltem s pěti vruty si Aleš Valenta vyskákal zlatou medaili tvaru, který připomínal bramboru. Designér Scott Givel a tým Axiom Design se však inspirovali tvary oblázků z potoků a řek v Utahu. Pro každý sport byly trochu jiné, všechny zobrazovaly atlety v plamenech s pochodní v ruce, což mělo vyjadřovat sportovní zápal.

Olympijské medaile ze zimních her v Salt Lake City 2002.

Nagano 1998: Hokejisté s Dominikem Haškem v zádech nebo lyžařka Kateřina Neumannová si z Japonska přivezli lehké medaile s emblémem vycházejícího slunce. Z části byly vyrobené z laku tradiční technikou z údolí řeky Kiso, v kombinaci s reliéfním zlacením technikou Maki-e. Díky kulatému poutku na zavěšení trochu připomínaly i sportovní stopky.