Nobilis Media

Neetické a nelidské lékařské pokusy, které Fritz Fischer prováděl, byly po válce odhaleny a on byl nakonec za své zločiny postaven před soud. Po zatčení byl souzen v norimberském procesu s lékaři, kde jako jeden z mála obviněných lékařů projevil známky lítosti nad svými činy a otevřeně hovořil o tom, jak špatně se cítil, když operoval zdravé mladé ženy. Na svou obhajobu tvrdil, že příkaz k provádění lékařských pokusů na lidech mu dal sám Adolf Hitler prostřednictvím Heinricha Himmlera, šéfa SS, a že jeho povinností bylo prostě poslechnout a udělat, co mu bylo řečeno. Tvrdil také, že jeho účast byla pouze účastí asistenta a nebylo jeho úkolem analyzovat právní situaci. Když byl dotázán, zda je přípustné provádět pokusy na osobách odsouzených k smrti bez jejich souhlasu, odpověděl, že tehdy jednal jako voják Fischer, nikoli jako lékař a člověk. Fischer přirovnal svou situaci k té, kdy jeden voják vypálí torpédo proti lodi nebo kdy jiný voják dostane rozkaz shodit bomby na nechráněné město. Věřil, že všichni museli překonat své nejniternější výhrady a cítili se ospravedlněni tím, že jednají na základě vojenských rozkazů a přispívají k vítězství vlastního lidu a národa...

Sauckel měl za program otrocké práce celkovou odpovědnost a byl neustále v terénu, kde dohlížel na uskutečňované kroky. Věděl o bezohledných metodách, které se používají k získávání dělníků, a energicky je podporoval s odůvodněním, že jsou nezbytné k naplnění kvót. Sauckelovy předpisy také určovaly odpovědnost za přepravu dělníků do Německa, jejich přidělení a péči o ně a podřízenost ostatních orgánů, které se na těchto procesech podílely. O špatných podmínkách byl informován a řekl: „Všichni musí být živeni, mít přístřeší a musí s nimi být zacházeno tak, aby je bylo možné využívat v co největší míře při co nejnižších možných výdajích.“ Na jedné schůzi vysokých stranických funkcionářů řekl: „Pokud tuto válku prohrajeme, pověsí nejen mě, ale i vás. To můžeme brát jako jistotu.“ Odhaduje se, že do Německa bylo nakonec na práci násilně přivezeno přes 12 milionů dělníků, často za použití brutálního nátlaku. Miliony z nich zemřely. V době vrcholu programu otrockých prací tvořili nuceně nasazení dělníci 20 % německé pracovní síly....

Kromě smrtelně nebezpečných nucených prací vězňů v koncentračních táborech byl Pohl jako „pán statisíců vězňů“ odpovědný především za „radikální vykořisťování a využití vězňů, od zabavování jejich cenností až po získávání jejich zlatých zubů a vlasů“. Lidský materiál měl být přitom efektivně a plně využit a Pohl dokonce vypočítával hodnotu otrockých dělníků. Celkem měl typický vězeň koncentračního tábora průměrnou délku života devět měsíců nebo méně a byl oceněn na 1 630 říšských marek, což odpovídá dnešním 15 650 americkým dolarům. Zboží uloupené při deportacích a masových vraždách zahrnovalo oděvy, šperky a další majetek, například devizy a zlato. Dochoval se dopis Heinrichu Himmlerovi, v němž je uveden soupis více než 100 000 hodinek, tisíce plnicích per a podobných předmětů, které byly záměrně označeny jako „židovské pašované zboží", aby se zakryl jejich původ...

Po popravě patnácti amerických zajatců pokračoval život generála Dostlera v zajetých kolejích. Od listopadu 1944 byl převelen k 73. armádnímu sboru, u kterého zůstal do konce války. Spravedlnost nakonec Dostlera dostihla, když byl zajat armádou Spojených států. Na rozdíl od 15 vojáků, které nechal popravit, se generál Dostler poté, co Američané zjistili osud přepadového komanda, dočkal svého soudu a 8. května 1945 byl obžalován z válečných zločinů. Vojenský tribunál se konal v sídle vrchního velitele spojeneckých sil, v královském paláci v italské Casertě, 8. října 1945. V prvním spojeneckém procesu s válečnými zločinci byl obviněn z plnění nezákonného rozkazu o zabití patnácti amerických válečných zajatců. Na svou obhajobu tvrdil, že rozkaz nevydal, ale pouze jej předal plukovníku Almersovi od polního maršála Kesselringa, a že poprava patnácti mužů byla zákonným rozkazem...

Dne 11. června 1937 svolal Nejvyšší soud Sovětského svazu zvláštní vojenský tribunál, aby soudil Tuchačevského a sedm dalších velitelů Rudé armády za vlastizradu. Když si Tuchačevskij vyslechl obvinění, údajně řekl: „Mám pocit, že se mi to všechno jenom zdá.“ Mnozí soudci byli také zděšeni, jeden z nich to komentoval slovy: „Zítra budu na stejném místě.“ Téhož dne ve 23:35 byli všichni obžalovaní prohlášeni za vinné a odsouzeni k trestu smrti. Stalin čekající na rozsudek se neobtěžoval čtením zápisu ze soudního jednání a prostě řekl: „Souhlasím.“...

Kromě své role v pogromu stála Einsatzgruppe C za řadou masových vražd, které pokračovaly i v následujících dnech. Na rozdíl od „vězeňských akcí“ byly tyto střelby prováděny bez účasti davu. Za asistence ukrajinské milice, kterou tvořili především příslušníci OUN, byli Židé shromážděni a nahnáni na stadion. Tam byli Židé Němci podrobeni brutálnímu mučení. Byli nuceni opakovaně padnout na zem a znovu vstát, následovalo běhání po stadionu, při kterém byli biti silnými holemi. Většina z nich byla poté odvezena nákladním autem do lesa za městem, kde je příslušníci Einsatzgruppe zastřelili. Celkem bylo tímto způsobem popraveno nejméně 2 000 Židů...

Po potlačení povstání nařídil Stroop 16. května 1943 zničit varšavskou Velkou synagogu. Po válce na tento zážitek nostalgicky vzpomínal. Řekl: "Byl to úžasný pohled. Fantastické divadlo. Já a můj štáb jsme stáli opodál. Držel jsem elektrické zařízení, které mělo odpálit všechny nálože současně. Max Jesuiter vyzval k tichu. Podíval jsem se na své statečné důstojníky a muže, unavené a špinavé, jejich siluety v záři hořících budov. Po chvilce, kdy jsem prodlužoval napětí, jsem vykřikl: Heil Hitler a stiskl jsem tlačítko. S hromovou, ohlušující ránou a duhovým výbuchem barev se ohnivá exploze vznesla k mrakům, nezapomenutelný hold našemu triumfu nad Židy. Varšavské ghetto už neexistovalo. Vůle Adolfa Hitlera a Heinricha Himmlera byla naplněna. " Celkově bylo více než 57 000 přeživších Židů, mužů, žen i dětí, zabito na místě nebo deportováno do vyhlazovacích táborů. Německé síly na druhé straně zaznamenaly 110 obětí.

Když během procesu svědci tvrdili, že byla nejhorší příslušnicí SS v táboře, Grese odpověděla, že všichni lžou, přehánějí a dělají z komára velblouda. Nakonec se však vzdala a řekla: „Přiznávám se ke špatnému zacházení s vězni, jelikož to mám na svědomí.“ Grese se přiznala k bití, ale nikdy prý nikoho nezabila, a dodala: „Pokud byli vězni fackováni, byla to jen jejich vina. Pokud byli inteligentnější, poslouchali rozkazy“. Když se během procesu zhroutila a rozplakala, nikdy to nebylo proto, že by litovala spáchaných zločinů. Jednou se Irma Grese rozplakala, když slyšela svou sestru Helenu vyprávět soudu o jejich domácím životě, a pak když viděla svého třiadvacetiletého bratra Alfreda, který byl dvakrát zraněn v bojích na východní frontě.

Jägera proslavila takzvaná Jägerova zpráva, děsivý dokument, v němž pečlivě popsal počet lidí zabitých pod jeho velením od 2. července do 25. listopadu 1941. Zpráva zdokumentovala datumy a místa masakrů, počet obětí a jejich rozdělení do kategorií – Židé, Romové, mentálně postižení, komunisté, zločinci a další. Akce prováděné Einsatzkomandem 3, jehož byl Jäger velitelem, zaznamenával sám Karl Jäger, s téměř každodenním vedením hlášení o vraždách, které dosáhly celkového počtu 137 346. Avšak 9. února 1942 v ručně psané poznámce pro svého nadřízeného Franze Waltera Stahleckera, který byl velitelem Einsatzgruppe A, Jäger aktualizoval celkový počet na 138 272 osob. 136 421 Židů – z toho 46 403 mužů, 55 556 žen a 34 464 dětí. Mezi další oběti patřilo 1 064 komunistů, 653 mentálně postižených a 134 dalších osob. Ve své zprávě Jäger napsal: „Dnes mohu potvrdit, že Einsatzkommando 3 dosáhlo cíle, kterým bylo vyřešení židovského problému v Litvě. Už zde nejsou žádní Židé, kromě těch pracujících, včetně jejich rodin. Chtěl jsem zlikvidovat i tyto pracující Židy i s jejich rodinami, ale narazilo to na ostrý odpor civilní správy a wehrmachtu, což vedlo k vydání rozkazu, který to zakazoval. Tito Židé a jejich rodiny nesmějí být zastřeleni!“

16. ledna 1945 se Hitler usadil ve Führerbunkeru pod říšským kancléřstvím, který se stal centrem nacistického režimu až do posledního týdne druhé světové války v Evropě. Jedním z obyvatel Führerbunkeru byl Ernst Robert Grawitz. Na začátku dubna 1945 navštívil Grawitz Hitlera ve Führerbunkeru naposledy. Když se dozvěděl, že ostatní činitelé opouštějí Berlín, aby unikli před postupující sovětskou Rudou armádou, požádal Hitlera, aby mu umožnil opustit město, ale jeho žádost byla zamítnuta. Když se však Rudá armáda přiblížila k Berlínu, Grawitz bunkr opustil a 24. dubna 1945 při večeři ve své vile v Babelsbergu u Berlína zabil sebe, svou ženu a dvě děti odpálením dvou granátů u jídelního stolu...

Jen krátce nato byl Kaufering IV osvobozen americkými vojáky, kteří našli jen 12 přeživších. Pro Julia Bernsteina byl 27. duben 1945 dnem, který změnil jeho život. Jeho jednotka, 12. obrněná divize, se nacházela v okolí Landsberg-am-Lech, když narazila na zbytky tamního koncentračního tábora. Později vzpomínal: „Přijeli jsme pozdě o půl hodiny. Když jsme vstoupili do tábora, viděli jsme, co se stalo.... Velitel tábora, který věděl, že místo je zcela obklíčeno a není úniku, se snažil zničit důkazy. Bylo tam asi 4 000 vězňů a všichni byli zavřeni v barácích z dehtového papíru a politi hadicí nějakou hořlavou kapalinou. Byli zaživa zpopelněni. Celé odpoledne jsem byl po kolena v mrtvolách. Myslím, že dvanácti z nich se podařilo dostat ven. Jak člověk stárne, zapomíná na spoustu věcí, ale na jednu věc zapomenout nemůžu: i když s vámi teď mluvím, cítím pach těch hořících těl..... Na to nikdy nezapomenu.“...

Jeden svědek jménem Simo Klaić vzpomínal, že o Vánocích 1942 Filipović nařídil mši a později nástup, při kterém donutil sarajevského Žida Alkalaje zpívat a u toho nožem zabil čtyři vězně. Filipović pak Alkalajovi přikázal, aby k němu přistoupil, bodl ho pak do hrudi a podříznul mu hrdlo. Poté zabil 56 bosenských Židů tak, že je svázal drátem a udeřil je sekerou tak, že všichni spadli do studny vedle nich. Pak střelil asi 40 bosňáckých vesničanů do hlavy. Poté, co je zabil, se Filipović posadil na židli a řekl 'spravedlnosti bylo učiněno zadost'...

V den popravy poskytl Kun rozhovor novináři Rezső Szirmaiovi. V rozhovoru se Kun přiznal k bití Židů, ale popřel, že by někoho zabil, a tvrdil, že byl odsouzen neprávem. Zašel dokonce tak daleko, že řekl, že se považuje za větší oběť než všichni Židé zavraždění během holokaustu. Když Szirmai poznamenal, že Kunovo zacházení s oběťmi vykazovalo jasné známky sadismu, Kun odpověděl: „Tato zvrácenost existuje v dormantním stavu v každé duši.“ Na otázku, zda existuje i v jeho duši, Kun odpověděl: „Pokud ano, pak v klidovém stavu. Nebyl jsem si toho vědom.“...

Lékařka Stefania Perzanowska, která se snažila zlepšit lékařskou péči o vězně, jednou požádala Elsu Ehrich o příděl mléka pro děti svých pacientek. Když si ji Ehrich vyslechla, dala jí facku a zakřičela: „Tohle není sanatorium, ale tábor smrti!“ Perzanowska také vzpomínala: Všichni nás mlátili, od velitele tábora až po jeho svěřence a důstojníky. Velitel tábora Anton Thumann dokonce přicházel do nemocnice ve dvě hodiny ráno, když byl opilý, jen aby nás bil do obličeje. Ale nikdo nás nebil tak moc, a tak bolestivě jako Elsa Ehrich. Ta bila s vášní a chladnou krutostí v očích. Žádná příslušnice SS nebyla tak tvrdá a surová jako ona, o vězeňkyních se vyjadřovala s pohrdáním a nenávistí. Pod jakoukoli záminkou je fackovala a kopala. S velkou horlivostí také vybírala děti a starší a slabší ženy do plynových komor a nikdy neměla s nikým slitování.“ Počátkem roku 1943 se Ehrich pokusila v táboře otevřít nacistický nevěstinec, ale od projektu upustila poté, co u jedné z jejích otrockých sexuálních pracovnic diagnostikovali tyfus...

Téhož dne poslal Hitler několik svých osobních strážců z gestapa, aby vypátrali Fegeleina, který se rozhodl „nepřipojit k sebevražednému paktu“, a své stanoviště ve Führerbunkeru opustil. Když ho příslušníci SS našli v jeho berlínském bytě, byl Fegelein opilý, v civilním oblečení a chystal se uprchnout do Švédska nebo Švýcarska. Měl u sebe hotovost – jak německou, tak zahraniční – a šperky, z nichž některé patřily Evě Braun. V jeho bytě byl také nalezen kufřík s dokumenty, které naznačovaly pokus o mírové jednání se Spojenci. Když byl Fegelein odvlečen zpět do Führerbunkeru, byl stále pod vlivem alkoholu. Až do večera 28. dubna byl držen v provizorní cele. Té noci se Hitler z vysílání BBC dozvěděl o Himmlerově pokusu vyjednávat se západními Spojenci...

Po válce byl Rüsselsheim obsazen americkou armádou. Vraždy byly nahlášeny a těla byla objevena 28. června 1945. Jedenáct obyvatel Rüsselsheimu, včetně Josefa Hartgena, bylo zatčeno a koncem července 1945 postaveno před soud. Na obhajobu obyvatel města bylo argumentováno tím, že ke zločinu byli podněcováni nacistickou propagandou, která německé obyvatelstvo vybízela k odvetným opatřením proti americkým letcům, a že obžalovaní by neměli nést plnou vinu za své činy. Podplukovník Leon Jaworski, který se proslavil o tři desítky let později jako zvláštní žalobce v aféře Watergate, trval na individuální odpovědnosti obžalovaných za vraždy. Argumentoval tímto: „Všichni byli dospělí muži a ženy. Pokud byli vyzváni, aby spáchali vraždu, a oni ji spáchali, nesou stejnou odpovědnost jako všichni ostatní vrazi.“...

Popravy prováděli příslušníci SS Ewald Jauch a Johann Frahm. Po chvíli vstoupil Frahm do místnosti, kde byly děti, a nařídil jim, aby se svlékly. Vyděšené děti se tázavě podívaly na Trzebinského, který je cynicky uklidnil, že budou očkovány proti tyfu. Během poválečného procesu Trzebinski vzpomínal, jak si vzal Frahma stranou a tiše se ho zeptal, aby to děti neslyšely: „Co s nimi teď bude?“ Frahm odpověděl, že je musí pověsit. Trzebinski pak dětem začal píchat velké dávky morfia. Spolu s Frahmem je položili na podlahu pod deky. Většina z nich, unavená a pod sedativy, rychle usnula, ale několik jich zůstalo vzhůru a tiše si mezi sebou povídalo. Minimálně první dvě děti oběsil Wilhelm Dreimann. Alfred Trzebinski později vzpomínal na to, co následovalo: „Johann Frahm vzal do náruče dvanáctiletého chlapce a řekl ostatním: „Teď ho uložím do postele.“ Pak ho odnesl do místnosti s oprátkou zavěšenou na háku, asi šest nebo osm metrů od místa, kde byly ostatní děti. Vložil hlavu spícího hocha do smyčky a vší silou zatáhl za jeho tělo a provaz tím utáhl...

Ke konci války vedl Wicker několik pochodů smrti. Pochody smrti byly nucené evakuace vězňů nacistickým Německem při postupu spojeneckých sil. K těmto brutálním pochodům docházelo ke konci války, v letech 1944 a 1945, kdy se nacisté snažili přesunout vězně z koncentračních táborů hlouběji do území kontrolovaného Německem. Vězni, již tak zesláblí hladem, nemocemi a týráním, museli v drsných zimních podmínkách překonávat dlouhé vzdálenosti bez dostatku jídla, vody a přístřeší. Ti, kteří nestačili držet krok, byli často zastřeleni dozorci. Během těchto pochodů zemřely desítky tisíc vězňů, ať už kvůli vyčerpání, počasí nebo byli popraveni. Během jednoho z pochodů smrti, který se uskutečnil v březnu 1945 a který vedl Heinrich Wicker, zemřelo 170 vězňů. Byli buď zavražděni, nebo zemřeli vyčerpáním. 28. dubna 1945 převzal Wicker vedení koncentračního tábora Dachau poté, co se velitel Martin Gottfried Weiss téhož dne stáhl před postupujícími americkými jednotkami. Wickerův plán spočíval v tom, že se za pomoci delegáta Mezinárodního výboru Červeného kříže Victora Maurera vzdá Američanům. Ten ho přesvědčil, aby nedezertoval a vězně neevakuoval, což by pro ně znamenalo nevyhnutelnou smrt, ale aby celý tábor předal americké armádě. Wicker, který si uvědomoval bezvýchodnost situace, předal 29. dubna 1945 tábor generálu Henningu Lindenovi ze 42. pěší divize 7. americké armády...

Dne 12. března 1933 hlásila ruská tajná služba z Kyjevské oblasti: “V poslední době jsme zaznamenali značný nárůst pojídání mrtvol a kanibalismu... matka nebo otec zabijí dítě, snědí maso a stejným masem krmí své děti. Mnozí si dělají ‚zásoby‘ a nasolují maso v sudech.“ Protože komunistický totalitní režim dělal vše pro to, aby důsledky svého zločinu utajil, není počet obětí znám. Ve společných prohlášeních pro OSN, které v roce 2003 podepsalo 25 zemí, se však uvádí, že zemřelo 7-10 milionů lidí. V roce 1935 byl Kosior, který ve své funkci nesl odpovědnost za toto zvěrstvo, vyznamenán Leninovým řádem „za mimořádné úspěchy v oblasti zemědělství“...

Barkmann byla souzena v prvním stutthofském procesu, který začal 25. dubna 1946. Přestože proti ní u soudu svědčily desítky přeživších ze Stutthofu, Barkmann, která se o život nijak zvlášť nebála, se spíše starala o svůj vzhled. Když přeživší popisovali brutální zvěrstva, kterých se dopouštěla, dokonce i její obhájce připustil její vinu, ale argumentoval tím, že je to proto, že je duševně nemocná. Nikdo příčetný by podle něj nemohl páchat taková zvěrstva jako ona. I přesto Barkmann nosila stylové oblečení a každý den jiný účes a údajně flirtovala s vězeňskými dozorci. Barkmann a její bývalé kolegyně se prý chovaly drze, chichotaly se a během řízení žertovaly.

V Buchenwaldu byl Sommer spoluodpovědný za zvěrstva, která páchala Ilse Koch – nacistická dozorkyně a manželka velitele tábora Karla Otto Kocha. Byla to sexuální deviantka, která se ráda procházela po táboře polonahá nebo vyzývavě oblečená a provokovala vězně, aby se na ni podívali. Když to udělali, řekla to Sommerovi a ten tyto vězně mučil, bil a zabíjel. Sommer sám byl také sexuální deviant a účastnil se sexuálních orgií, které v Buchenwaldu organizovala Ilse Koch spolu s dalšími příslušníky SS, kteří v táboře sloužili. Někdy se jich účastnily i jejich manželky.

Jakov byl převezen do střežené vily v Berlíně, kde nacistický ministr propagandy Joseph Goebbels doufal, že ho využije v ruskojazyčném rozhlasovém vysílání, ale k tomu nikdy nedošlo. Stalin podnikl několik diskrétních pokusů o Džugašviliho osvobození z rukou Němců, ale každý z nich byl neúspěšný. Přibližně ve stejné době nabídl Hitler Stalinovi dohodu: Němci vymění jeho syna za polního maršála Friedricha Pauluse, který se vzdal v bitvě u Stalingradu v únoru 1943. Stalin na to odpověděl: "Neměním polní maršály za poručíky". Ve chvíli, kdy Jakov přestal být nacistům užitečný, byl poslán do koncentračního tábora Sachsenhausen.

Od poloviny srpna 1942 hrál Wirth vedoucí úlohu při reorganizaci Treblinky zahrnující výstavbu nových plynových komor. Poté tábor často navštěvoval. SS-Unterscharführer Franz Suchomel o Wirthovi vypověděl následující: "Ze svého působení v táborech Treblinka a Sobibor si pamatuji, že se Wirthovi v brutalitě, podlosti a bezohlednosti nikdo nevyrovnal. Proto jsme mu říkali 'Christian Hrozný' nebo 'Divoký Christian'. Ukrajinští dozorci mu říkali 'Stuka', což byl německý střemhlavý bombardér. Wirthova brutalita byla tak velká, že ji osobně vnímám jako zvrácenost. Vzpomínám si především na to, že Wirth při každé příležitosti šlehal ukrajinské dozorce bičem, který měl vždy u sebe. Kdyby měl někdo odvahu Christiana Wirtha zabít – pak by se operace Reinhard zhroutila. Berlín by nenašel jiného člověka s takovou energií pro zlo a odpornost."...

Pod jeho vedením byly otevřeny nové tábory, včetně koncentračního tábora Sachsenhausen v létě 1936, Buchenwaldu v létě 1937 a Ravensbrücku v květnu 1939. Eicke zavedl různé tresty, které byly uplatňovány v celém systému koncentračních táborů, včetně trestných cvičení, bití obuškem, zadržování pošty, odepření jídla nebo tvrdé dřevěné pryčny. V roce 1934 sjednotil Eicke všechny táborové dozorce do zvláštního útvaru SS, známého jako Totenkopfverbände. Jednotky SS Totenkopfverbände byly samostatnou složkou SS odpovědnou za správu nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů po celém Německu a později v okupované Evropě. Jednotky byly vycvičeny k přísné disciplíně a krutosti a na vězně, které střežily, pohlížely jako na nepřátele státu, které je třeba pokud možno zlikvidovat. Byly odpovědné za usnadnění toho, co nacisté nazývali konečné řešení, od války známé jako holokaust, což byla genocida Židů v Evropě.

Oskar Dirlewanger neměl slitování ani s dětmi, které osobně znásilňoval, upaloval zaživa nebo předhazoval hladovým psům. Když se svými muži našel zařízení denní péče s 500 dětmi uvnitř, nařídil svým mužům, aby je všechny do jednoho zabili, ale protože chtěli šetřit municí, umlátili a ubodali bezbranné děti k smrti pažbami pušek a bajonety. Později se opíjeli, znásilňovali a vraždili napříč varšavským Starým městem, kde zabíjeli civilisty i bojovníky bez rozdílu věku a pohlaví. Ve Starém městě – kde bylo zabito asi 30 000 civilistů – bylo několik tisíc raněných v polních nemocnicích obsazených Němci zastřeleno a zapáleno plamenomety...

Szálasiho vláda také prosadila stanné právo a vojenské soudy a popravovala ty, kteří byli považováni za nebezpečné pro stát a pokračování války. Celkem během krátké vlády strany Šípových křížů zahynulo při pochodech smrti, v nelidských podmínkách ghetta a popravením 65 000 až 70 000 budapešťských Židů. Holokaust přežilo přibližně 255 000 Židů, tedy necelá třetina těch, kteří žili na území rozšířeného Maďarska v březnu 1944. Za Szálasiho vlády byl hmotný majetek Maďarska, jako například dobytek, stroje, vagony a průmyslové suroviny, posílán do Německa a do zbylé maďarské armády povolával mladé i staré vojáky, které posílal do beznadějných bojů s Rudou armádou...

Po celou dobu vyšetřování Vasjura svou vinu popíral. Případ se rozrostl na 14 svazků a vyšetřovatelé pečlivě rekonstruovali časovou osu událostí, které vedly k masakru v Chatyni. Byly předloženy nezvratné důkazy, které prokázaly přímou účast Vasjury na válečných zločinech. Soud zjistil, že během trestných operací na jeho rozkaz - nebo jeho vlastní rukou - bylo zabito nejméně 360 převážně civilních sovětských občanů. Když Vasjura pochopil, že další zapírání je marné, nakonec se přiznal a vykřikl: „Ano, spálil jsem vaši Chatyň!“

S blížícím se koncem války byl, v důsledku hromadné evakuace z ostatních táborů, na komplex Mauthausen, který byl posledním zbývajícím táborem v oblasti nacistické moci, vyvíjen obrovský tlak. Některé z pětadvaceti baráků v Ebensee, každý původně konstruovaný pro 100 vězňů, v té době pojaly až 750 vězňů. Byli zde také vězni, kteří byli drženi v systémech tunelů a venku pod širým nebem. Krematorium nestačilo držet krok s počtem mrtvých a nahá těla ležela naskládaná před bloky i před samotným krematoriem. V posledních týdnech války počet mrtvých přesahoval 350 denně. Velitel tábora Anton Ganz nařídil vykopat dva tajné masové hroby, aby se v nich zbavil 2 167 mrtvých těl. Těla byla vhozena do páleného vápna a v hromadách byly vidět škubající se nohy. Na začátku května 1945 bylo v táboře z dálky slyšet střelbu a vězni tušili, že americké a britské jednotky jsou blízko. Dne 5. května se velitel tábora Anton Ganz pokusil přimět zbývající vězně, aby vešli do jednoho z horských tunelů. Ti však odmítli, zůstali ve svých barácích a táborový personál odešel, takže tábor hlídali pouze starší Němci ozbrojení puškami. Když vězni zjistili, že SS tábor opustili, zabili 52 táborových funkcionářů, kteří spolupracovali s SS na vytvoření táborové hierarchie...

V roce 1941, poté co invaze do Sovětského svazu znamenala začátek systematického vyhlazování evropských Židů, navázal Oster kontakt s odbojovou sítí vedenou Henningem von Tresckowem, tehdy v hodnosti plukovníka, ve Skupině armád Střed. Osterova síť později poskytla Tresckowovu týmu bomby britské výroby pro jejich atentáty na Hitlera v roce 1943. V té době měl Hans Oster hodnost Generalmajor, odpovídající hodnosti brigádního generála americké armády, do které byl povýšen 16. listopadu 1942 s účinností od 1. prosince téhož roku. Při prvním pokusu, v březnu 1943, byla bomba propašována do Hitlerova letadla, ale kvůli vadnému detonátoru selhala. O několik dní později vnesl plukovník Rudolf von Gersdorff výbušninu do berlínského muzea s úmyslem zabít Hitlera během prohlídky. Hitler však náhle odešel, což Gersdorffa donutilo bombu zneškodnit a misi ukončit...

Sovětský svaz nikdy nepodepsal Ženevské konvence, což pro zajaté vojáky znamenalo, že byli často vystaveni brutálním nuceným pracím s minimálními příděly potravin. Kvůli zvěrstvům, kterých se Němci dopouštěli na sovětském civilním obyvatelstvu, je Rusové považovali za vrahy a většina německých zajatců zajatých u Stalingradu v sovětském zajetí zemřela. Již tak oslabení nemocemi, hladem a nedostatkem lékařské péče během obklíčení, čelili tito muži dalším hrůzám. Byli podrobeni nuceným pochodům do zajateckých táborů a později do pracovních táborů rozesetých po obrovské ploše Sovětského svazu. Zbytky německé šesté armády byly nakonec rozptýleny do více než dvaceti táborů od polárního kruhu až po jižní pouště. Cesta do těchto táborů byla sama o sobě smrtící. Někteří vězni šli pěšky, jiní byli nacpáni do přeplněných vlaků s nedostatkem jídla a vody. Jeden vlak, který vezl tisíce německých zajatců ze Stalingradu do Uzbekistánu, se stal smrtící pastí, v níž se muži uchylovali k vzájemnému zabíjení kvůli troše jídla. V jiném vlaku, směřujícím do pohoří Pamír, byla po příjezdu téměř polovina cestujících mrtvá. Podmínky těch, kteří zůstali ve Stalingradu, aby pomáhali při obnově města, byly stejně hrozné. Tyfus a další nemoci se rychle šířily a do března 1943 bylo zaznamenáno čtyřicet tisíc mrtvol pohřbených Rusy v masovém hrobě v Beketovce, zajateckém táboře vzdáleném několik kilometrů od Stalingradu.

Existovalo mnoho důkazů o tom, že se Salvequart podílela na zabíjení a zplynování vězňů. Existovala však i svědectví v její prospěch. Dokonce i již zmíněná Irene Ottelard připustila, že Salvequart svým chováním zachránila mnoho životů vězňů. Ottelard řekla: „Musím říci, že chování nebo postoj Very Salvequart byl velmi ambivalentní. Je pravda, že některým ženám zachránila život, ale je také fakt, že jich poměrně dost zavraždila.“ Salvequart byly přisuzovány i další dobré skutky. Jeden z mužských vězňů Ravensbrücku vypověděl, že ho požádala, aby jí pomohl ukrást léky, potraviny a dřevo pro pacienty. Léky kradli v lékárně SS. Tentýž svědek vypověděl, že mu Salvequart řekla, že její pacienti v táboře pro mladistvé jsou ve velmi špatném stavu, a požádala ho, aby jí pomohl získat co nejvíce potřebných věcí.

V Terezíně bydleli všichni dozorci a jejich rodiny v Herren Haus, sídle přímo v areálu pevnosti. Mnohé z manželek pracovaly také jako dozorkyně v ženském bloku věznice. Johanna žila v Herren Haus se svou o čtyři roky mladší sestrou Elfriede a matkou. V roce 1942, kdy bylo Johanně 16 let, zemřela její matka na zánět pobřišnice. Johanna, mladá a krásná dcera velitele, se náhle ocitla bez matčina dohledu a mohla se tak projevit její lehkomyslná povaha. Stejně jako její otec pohlížela na terezínské vězně s německou nadřazeností. Nikdy se nestala dozorkyní, ale přesto se do života pevnosti snažila zapojovat. Johanna často flirtovala s důstojníky SS a měla několik milostných románků s dozorci. Podle svědectví jednoho z přeživších holokaustu se Johanna nechovala o nic lépe než její otec, který byl známý svou tvrdostí a bezohledností. Heinrich nařídil několika ruským vězňům, aby pro jeho dcery postavili bazén. Vězni byli tak unavení, že mohli sotva chodit, přitom museli i nosit cihly. Jöckelovy dcery zubožené Rusy pozorovaly a svlékaly si před nimi plavky, aby je poškádlily. Jakmile se vězni odvážili podívat, Johanna na ně poštvala psy, kteří je roztrhali na kusy.

Napůl vyhladovělí, bosí a oblečení v hadrech se plahočili chladnou zimní nocí. Mezitím velitel tábora Mauthausen, Franz Ziereis, vyslal jednotky SS s loveckými psy, aby uprchlíky vypátrali. Zalarmoval také okolní policejní stanice a na pomoc svým mužům povolal členy Volksturmu, lidové milice, a členy Hitlerjugend. Zapojili se i běžní občané. Starosta místní obce veřejně opakoval velitelův rozkaz a hlásil: „Dnes v noci se z Mauthausenu dostali nebezpeční zločinci. Mají být na místě zastřeleni.“ Pronásledovatelé systematicky prohledávali jeden statek za druhým, dlouhými tyčemi bodali do slámy v senících, kde se ukrývalo mnoho vězňů, někdy do stohů nevybíravě stříleli a nalezené chladnokrevně zabíjeli. Mokrý sníh na cestě se zbarvil do ruda jejich krví.

Arājs a jeho muži měli klíčovou roli při vyklízení ghetta a u popravčích jam, kde hlídali a nutili oběti pochodovat na smrt. Zatímco samotné střílení prováděli příslušníci Einsatzgruppen, členové Arājsova komanda měli za úkol nakládat ukradené cennosti obětí na nákladní automobily, které je měly dopravit zpět do Rigy. Viktors Arājs byl během akce údajně opilý, což nebylo u účastníků takovýchto zvěrstev nijak neobvyklé. V roce 1942 byl Arājs se svými muži nasazen do protipartyzánských operací v Bělorusku. Vedle účasti na masovém vraždění také se svými oběťmi brutálně zacházeli, často je surově bili a znásilňovali. Za cenné služby pro nacistickou věc byl Arājs v roce 1943 povýšen na SS-Sturmbannführera, což odpovídalo hodnosti majora. Během tří let nacistické okupace Lotyšska bylo zavražděno přibližně 70 000 Židů, tedy asi tři čtvrtiny z celkového předválečného počtu 95 000 Židů.

Kvůli svému dřívějšímu postavení královny-manželky se Genenpil také dostala do hledáčku komunistů, kteří ji v roce 1937 zatkli. Genenpilina dcera Tserenkhand vzpomínala na náhlé zmizení své matky, když byla ještě dítě: „Odvedli ji v noci. Nevzbudila nás, jen nám nechala na polštáři kousek cukru. Dodnes si vzpomínám na tu radost, když jsem ráno tu vzácnou pochoutku náhle objevila". Genenpil byla obviněna, že pracovala na zinscenování povstání s pomocí Japonska. Byla obviněna z podrývání moci lidu, z účasti na organizaci povstání a ze shromažďování finančních prostředků na obnovení moci v Chanátu. Genenpil byl zabaven majetek a ona sama byla podrobena mučení metodami používanými ruskou tajnou policií. Genenpil nakonec přiznala vinu a byla odsouzena k trestu smrti. V květnu 1938, kdy byla Genenpil spolu s představiteli duchovní a intelektuální elity země popravena, jí bylo pouhých 33 let a byla v pátém měsíci těhotenství. Spolu s ní byl popraven i její otec.

Salon Kitty navštěvovali také cizinci a jedním z nejčastějších hostů byl Galeazzo Ciano, zeť italského diktátora Benita Mussoliniho a ministr zahraničí fašistické Itálie. Jeho upřímné názory na Vůdce nebyly zrovna pozitivní. Při jedné příležitosti řekl svému tlumočníkovi Eugenu Dollmannovi: "Heydrich musí být velmi hloupý, když si myslí, že nevím o jeho mužích ve vedlejší místnosti. Neměl by schovávat mikrofony pod polštáři". Další návštěvník, generál SS Sepp Dietrich, chtěl všech 20 zvláštních dívek na celonoční orgie, ale žádné tajemství neodhalil. Ministr propagandy Joseph Goebbels si jako klient, liboval v "lesbických hrátkách", které byly za normálních okolností považovány za protispolečenské činy.

V lednu 1945 odešel Schuster do Německa na zdravotní dovolenou. Druhá světová válka v Evropě skončila 8. května 1945. Do té doby byl Schuster za zabíjení nevinných Židů a Poláků vyznamenán Železným křížem II. třídy a Válečným záslužným křížem I. třídy s meči. Po válce byl Schuster zatčen pro podezření z válečných zločinů, ale pro nedostatek důkazů byl propuštěn. Poté se usadil v Raschau ve východním Německu. Přestože byl v roce 1951 najat východoněmeckou tajnou policií - Stasi - jako informátor, spravedlnosti neunikl. Stíhání Schustera začalo v roce 1967, kdy polská komise pro vyšetřování válečných zločinů zahájila jeho vyšetřování. To bylo ukončeno o rok později a po odeslání spisů do zahraničí se ukázalo, že Albert Schuster je stále naživu a žije v okolí dnešního Chemnitzu. Poté, co byli východoněmečtí úředníci o Schusterovi oficiálně informováni, Stasi s ním ukončila veškeré kontakty a v prosinci 1970 byl Albert Schuster zatčen.

Joseph Malta, vojenský policista americké armády, který držel oprátku, když John C. Woods prováděl popravy, o 50 let později řekl: „Byla radost dělat to. Udělal bych to znovu.“ Woods sice označil norimberské obžalované za arogantní muže, kteří si „opravdu zasloužili oběšení“, zároveň však uznal, že smrti čelili statečně. Woods později v novinových rozhovorech prohlásil, že „ještě nikdy neviděl lepší průběh popravy“, a vyjádřil se, že úkol v Norimberku „opravdu chtěl dělat“. Jeho touha byla tak silná, že trval na tom, že raději zůstane v Německu, než aby se vrátil domů. Pochlubil se také nabídkou 2 500 dolarů - v dnešní hodnotě více než 40 000 dolarů - od muže z Havany na Kubě, který chtěl koupit jeden z provazů, jež byly použity při popravách.

Na základě svědectví Diny Proničevy a dalších důkazů v procesu kontrolovaném NKVD bylo 12 z 15 obviněných německých válečných zajatců odsouzeno k trestu smrti, mezi nimi i Paul Scheer, generálporučík policie, který působil jako velitel bezpečnostní policie a četnictva kyjevské a poltavské oblasti. Scheer, nejvýše postavený nacistický obžalovaný během procesu, byl obviněn z provádění trestných operací v blízkosti ústí řeky Děsny a Korosteně. Pod jeho kontrolou byly vypalovány vesnice a vysídlení lidé byli stříleni. Dalším obžalovaným, který byl odsouzen k trestu smrti, byl SS-Obersturmbannführer Georg Heinisch, bývalý okresní komisař Melitopolu, který v říjnu 1942 vydal rozkaz k zastřelení 3 000 dětí. Dalším byl generálporučík policie Karl Burckhardt, který pod záminkou boje proti sovětským partyzánům prováděl masové vyhlazování sovětských civilistů. Hans Isenmann, který byl součástí divize SS Viking, byl shledán vinným z účasti na střílení ve lvovské oblasti, kdy došlo k zabíjení civilistů, žen, starců a dětí. Dalšími obžalovanými, kteří byli odsouzeni k trestu smrti, byli: Fritz Beckenhof, Wilhelm Hellerforth, Emil Jogschat, Emil Knoll, Willi Meier, Eckart Hans von Tschammer und Osten, Georg Truckenbrod a Oskar Walliser...

Gudrun Himmler se nikdy nezřekla nacistické ideologie a opakovaně se snažila relativizovat a ospravedlňovat činy svého otce. Byla aktivní na radikálně pravicové a neonacistické scéně a podporovala Wiking-Jugend, založenou v roce 1952, která byla organizačně a ideologicky spřízněna s Hitlerjugend. V roce 1955 přijala spolu s Adolfem von Ribbentropem, synem popraveného nacistického ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa, pozvání britského neofašistického hnutí, aby se s nimi podělila o svůj pohled na národní socialismus. Gudrun při té příležitosti vysvětlila, že její otec byl velký muž, ale že byl velmi nepochopen a že jeho dobré jméno zničili Židé.

V této atmosféře bezpráví a chaosu strávil Peter Chemy, osvobozený z koncentračního tábora, první měsíce svobody putováním po poválečném Německu. Jedné zasněžené zimní noci v prosinci 1945 našel útočiště a jídlo v domě německé rodiny, kterou tvořili manžel, manželka a dcera. Dali mu najíst a poskytli mu postel. Poté, co se uložili ke spánku, však Chemy našel sekeru a manžele a jejich mladičkou dceru v jejich postelích brutálně zavraždil. Krátce poté byl zatčen americkou okupační policií. Protože se těchto trestných činů dopustil v americké okupační zóně, spadal Chemy pod jurisdikci americké armády.

Během procesu Schilling přednesl svou obhajobu v angličtině a rozplakal se, když prosil soud, aby ho nechal dokončit jeho výzkum malárie. Řekl: "Vypracoval jsem toto veliké dílo. Byla by to opravdu hrozná ztráta, kdybych tuto práci nemohl dokončit. Nežádám vás jako soud, žádám vás osobně, abyste udělali, co můžete. Učiňte, co je ve vašich silách, abyste mi pomohli, abych mohl tuto zprávu dokončit. Potřebuji jen stůl a židli a psací stroj. Byla by to obrovská pomoc pro vědu, pro mé kolegy a dobrá věc pro mou rehabilitaci.” Jeho teatrální vystoupení mu však nepomohlo uniknout spravedlnosti.

Dnes je Margot Frank známá především jako "Annina sestra", navždy stojící v jejím stínu. Můžeme si jen klást otázku, zda by byla stejně slavná jako Anne, kdyby její deník přežil razii v tajné přístavbě. Když Margot v roce 1945 zahynula v táboře smrti, byla to mladá žena. Musela zemřít jen proto, že byla Židovka. Nikdy nesmíme zapomenout na holokaust a musíme udržovat při životě vzpomínky na lidi, jako byly Margot a Anne Frank. Obě se staly symbolem holokaustu.

Od dubna 1943 Fischer pravidelně pracoval u výběrové rampy a rozhodoval, kdo bude poslán na nucené práce a kdo přímo do plynových komor. Jeho selekce se často zaměřovala na ty nejzranitelnější, jako byly matky s dětmi, staří lidé a nemocní. Když se ho po válce ptali, zda tyto skupiny posílal na smrt, Fischer chladně odpověděl: „Kdybych byl ve službě, poslal bych je všechny do plynu.“ Dokonce přiznal, že si umírání v plynových komorách, které sledoval průzorem, stopoval. Odhaduje se, že byl přímo odpovědný za poslání nejméně 70 000 vězňů na smrt do plynových komor. Hrůzná míra jeho zapojení na Fischera značně doléhala a během svého pobytu v táboře údajně poznamenal: „Zašli jsme tak daleko, že už není cesty zpět.“ V červnu 1944 byl Fischer povýšen na Hauptsturmführera, ekvivalent hodnosti kapitána, a stal se tak jedním z nejvýše postavených lékařů SS v Osvětimi.

Ráno 22. března 1943 jel Hans Woellke v jednom ze tří vozidel po hlavním silničním tahu u Minsku, když jeho konvoj přepadli sovětští partyzáni a střelili ho do ramene. Zraněný Woellke se vypotácel z vozidla, aby byl znovu střelen do zad, tentokrát smrtelně. Toho rána byli další tři jeho muži během bojů zabiti a po útoku se partyzáni stáhli do nedaleké vesnice Chatyň, která se nacházela přibližně 50 kilometrů severovýchodně od Minsku.

Blochinův nejznámější čin se odehrál v dubnu 1940, kdy osobně popravil tisíce polských vězňů v táboře Ostaškov, který se nacházel poblíž Katyňského lesa v západním Rusku. Stanovil si ambiciózní cíl 300 poprav za noc a zavedl systém efektivního procesu s vězni. Každý vězeň byl samostatně odveden do malé předsíně, natřené na červeno, známé jako „leninistická místnost“, kde proběhla krátká identifikace. Poté byl spoután a eskortován do přilehlé popravčí místnosti. Tato místnost byla navržena speciálně pro tento úkol, s polstrovanými stěnami pro zvukovou izolaci, šikmou betonovou podlahou s odtokem, hadicí pro čištění a stěnou z dřevěné kulatiny, u které se vězni postavili. Blochin čekal uvnitř se svou výstrojí kata, oblečený v kožené řeznické zástěře, koženém klobouku a dlouhých kožených rukavicích. Bez jakýchkoli výslechů, čtení rozsudků nebo jiných formalit, byl každý vězeň přidržen dozorci, zatímco Blochin ho jednou střelil do spodiny lebeční pistolí německé výroby, která byla vybrána pro svou spolehlivost při vícečetných popravách. Použití německé pistole také poskytovalo určitou věrohodnost pro případné popírání, kdyby se těla našla, protože tento typ pistole často nosila německá policie a zpravodajští agenti. Odhaduje se, že 30 místních agentů NKVD, strážných a řidičů mělo za úkol eskortovat vězně do sklepa, potvrdit jejich totožnost a po každé popravě odstranit tělo a hadicí spláchnout krev. Ačkoli některé popravy prováděl Andrej Rubanov, starší poručík Státní bezpečnosti, hlavním katem byl Blochin, který v souladu se svou pověstí dával přednost nepřetržité a rychlé práci. Ve shodě s politikou NKVD a celkovým utajením operace se popravy prováděly v noci, začínaly za soumraku a pokračovaly až do svítání.

V lednu 1941 byl Schöngarth jmenován šéfem SD a bezpečnostní policie, SiPo, pro Generální gouvernement se sídlem v Krakově v Němci okupovaném Polsku. Během svého působení v Krakově vedl Schöngarth po nějakou dobu dočasnou jednotku Einsatzgruppe, nacistickou mobilní eskadru smrti v Haliči, která se nacházela v jihovýchodní části Generálního gouvernementu. Schöngarth byl známý svou bystrostí, silnou vůlí a impozantním vzhledem. Jeho objemná postava vzbuzovala respekt a poslušnost. Byl také pravidelným konzumentem alkoholu a měl smysl pro humor, svým mužům rád uštědřil „výprask“ a často používal drastické výrazy, ačkoli jeho výpady obvykle doprovázelo mrknutí, které signalizovalo, že nejsou vždy míněny vážně. Navzdory tomu byl fanatickým nepřítelem Židů. Svým důstojníkům dal jasně najevo, že pokud jde o hromadné popravy Židů, každý důstojník SS, který nesplní rozkaz k popravě, bude zastřelen, a on sám se plně postaví za každého důstojníka, který popraví svého kolegu za to, že rozkaz nesplnil.

V noci 2. února 1945 se z koncentračního tábora Mauthausen pokusilo uprchnout přibližně 500 vězňů, z nichž téměř všichni byli sovětští důstojníci. Zaútočili na strážní věže a podařilo se jim obsadit jednu z nich. Elektrifikovaný plot z ostnatého drátu byl zkratován mokrými dekami, aby jej vězni mohli přelézt. Mnozí z uprchlíků byli příliš vyčerpaní na to, aby se dostali dostatečně daleko, a brzy se zhroutili. Ti, kterým se nepodařilo dostat do lesa, byli ještě té noci zastřeleni příslušníky SS. Ihned po útěku zorganizovala SS rozsáhlou pátrací akci, které se zúčastnili všichni členové štábu SS včetně Josefa Rieglera, četnictva, armádních jednotek, divizí SA a skupin Hitlerjugend. Rozkaz SS zněl „nepřivést žádného vězně živého“. Pátrání po uprchlících si vyžádalo také pomoc od civilního obyvatelstva a lidé přišli a ochotně se podvolili. Podle dokumentů a výpovědí svědků nikomu nehrozilo bezprostřední nebezpečí a nikdo nebyl k účasti nucen, což svědčí o ubohém stavu mysli a charakteru mnoha lidí v té době. Hon, který SS cynicky nazvali „Mühlviertlerská štvanice na králíky“, trval tři týdny. Mühlviertler byla rakouská oblast, kde se prováděl tento hon na lidi a kromě jedenácti důstojníků byli všichni uprchlíci dopadeni a většinou na místě zabiti. Riegler se aktivně účastnil poprav zajatých vězňů a často se z nich pak vracel opilý a chlubil se vraždami, které spáchal.

Henry Rinnan dohlížel na přísnou disciplínu i mezi svými lidmi, a když došlo k porušení pravidel, sám Rinnan působil jako soudce i popravčí. Když se dozvěděl, že se jeho informátorka Kitty Grande zamilovala do odbojáře, zařídil v prosinci 1942 její zatčení bezpečnostní policií a poslání do koncentračního tábora Grini. Pokusy o likvidaci Rinnana, který používal různá krycí jména, se uskutečnily několikrát, ale žádný z nich nevyšel. O Rinnanově gangu drtivá většina Norů, včetně členů strany Nasjonal Samling, až do konce války nevěděla. V dubnu 1945, necelé dva týdny před osvobozením, zabil Henry Rinnan dva členy gangu, Marii Arentz a Bjørna Bjørneba. Důvodem byla skutečnost, že se Arentz, o kterou měl sám Rinnan zájem, zasnoubila s Bjørnebem a plánovala s ním útěk do Švédska, aby se od něj dostali pryč. Když se to Rinnan dozvěděl, nechal je zabít. Po kapitulaci Německa v květnu 1945 se Rinnan spolu s pomocníky a rukojmími pokusil o beznadějný útěk. Jeho muži si pod svrchní oděv oblékli německé vojenské uniformy, aby se mohli vmísit mezi vojáky, kteří měli být posláni domů do Německa. Avšak 15. května byli nalezeni norskými policejními jednotkami a zatčeni. Rinnanův kufřík obsahoval obrovské množství peněz a jateční pistoli.

V únoru 1945 byl Buňačenko povýšen na generálmajora a byl převelen na východní frontu. V polovině dubna se zúčastnil operace Aprilwetter, což bylo úsilí o obranu řeky Odry, která lemuje část dnešních německo-polských hranic, před postupující Rudou armádou. Když operace selhala, nařídil Buňačenko svým jednotkám, aby se stáhly a přesunuly do Prahy v Němci kontrolovaných Čechách. 6. května 1945 poslal Buňačenko Vlasovovi žádost o povolení obrátit zbraně proti nacistickým jednotkám SS a pomoci českým odbojářům během Pražského povstání. Vlasov zpočátku nesouhlasil, ale pak neochotně povolil 1. divizi pokračovat, pravděpodobně proto, aby si získal přízeň západních Spojenců a zajistil si lepší poválečné postavení. 12. května se Buňačenko dozvěděl, že americké síly nechtějí přijmout oficiální kapitulaci jeho divize, a tak ji rozpustil a 15. května se on i jeho vojáci vzdali Američanům. Na základě dohody mezi sovětskou a americkou vládou však byli všichni sovětští občané, včetně Buňačenka a jeho mužů, předáni do sovětské vazby jako váleční zajatci.

Všichni čtyři muži přiznali vinu, přiznali se ke zločinům a podrobně je popsali, včetně použití plynových vozů, masové střelby a vražd žen a dětí za podpory a odměňování ze stran jejich nadřízených. Wilhelm Langheld se dokonce přiznal, že osobně zabil přibližně 100 sovětských občanů. Strategie obhajoby spočívala v tvrzení, že obvinění pouze plnili rozkazy. Obžaloba uznala, že muži skutečně jednali na základě rozkazů nadřízených, ale odmítla to jako dostatečnou obhajobu. Soudní proces skončil 18. prosince 1943 a čtyři muži byli odsouzeni k trestu smrti. Jejich poprava, která se konala následujícího dne v 11 hodin na charkovském náměstí, byla veřejná a stala se divadlem hrůzy. Někteří zahraniční zpravodajové uváděli, že popravám na šibenici přihlíželo na zasněženém náměstí 50 000 lidí.

Weiss byl mezi lidmi v ghettu proslulý svou nemilosrdnou krutostí a častým bitím. V jednom případě zastřelil na místě muže, který se pokusil propašovat branou ghetta několik brambor a ryb. Jeho brutální a nepředvídatelné chování při výběru Židů z ghetta, kteří měli být posláni na popraviště v Ponarech, mu vyneslo mrazivou přezdívku: „Weiss, das Schwarz“ čili „Bílý, černý“, paradoxní spojení odrážející temnotu jeho činů navzdory zdánlivě obyčejnému jménu.

Během soudních procesů byl Frick obviněn z toho, že byl jedním ze strůjců holokaustu. Již v roce 1932 Frick vyhrožoval svým odpůrcům v Říšském sněmu těmito slovy: "Nebojte se, až se dostaneme k moci, všechny vás zavřeme do koncentračních táborů". Udělal vše, co bylo v jeho silách, aby dostál svým slovům. Za nacistického režimu byl Frick nejvyšším kontrolním činitelem nad koncentračními tábory a jeho ministerstvo vnitra také učinilo nezbytné právní kroky k získání pozemků pro koncentrační tábor Osvětim. Osobně tyto tábory kontroloval a prověřoval, jak jsou vězni biti, mučeni, hladověni, využíváni na nucené práce a nakonec zavražděni "upracováním k smrti" nebo v plynových komorách.

Té noci se sovětské jednotky stáhly přes řeku do obranných pozic. Když německá armáda následně znovu ovládla Nemmersdorf, zjistila, jaká zvěrstva páchala Rudá armáda na německých civilistech. Kromě 14 civilistů, na které narazili nejdřív, Němci zjistili, že se masakr týkal mnoha dalších osob po celé vesnici a odhalili tak brutální rozsah násilí. Nacistické německé úřady sestavily mezinárodní komisi, do níž byly zapojeny neutrální země jako Španělsko, Švédsko a Švýcarsko, aby případ vyšetřila. Později se objevily zprávy a fotografie, podle nichž bylo nalezeno až 13 mrtvých žen s vyhrnutými sukněmi a staženým spodním prádlem, což naznačovalo, že byly znásilněny. Znásilněné dívky a ženy byly ve věku od 8 do 84 let.

Po skončení války přeživší svědkové popsali Herberta Cukurse jako klíčovou postavu při čistkách v rižském ghettu, kde osobně bil a střílel muže, ženy i děti, kteří nestačili držet krok při pochodu smrti do Rumbuly. Podle dochovaných svědectví vydával rovněž rozkazy k popravám v rumbulském lese a mnozí očití svědci uváděli, že viděli, jak vytrhává kojence z náručí jejich matek a střílí je. Pro svou krutou roli při těchto zvěrstvech spáchaných na židovském obyvatelstvu si Cukurs vysloužil nechvalně proslulou přezdívku „kat z Rigy“.

Cíle byly pečlivě vybrány. První obětí vězeňského povstání v Sobiboru se stal zástupce velitele tábora Johann Niemann, nejvýše postavený důstojník SS ve službě toho dne. Dalším na řadě byl Siegfried Graetschus, velitel dozorců z řad kolaborantů z východní Evropy, vycvičených v táboře Trawniki. Na příkaz Alexandra Pečerského jej měli odstranit Arkadij Vajspapir a polský vězeň Yehuda Lerner. Dne 14. října 1943 ho spiklenci vylákali do krejčovské dílny…

Elisabeth Lupka se jako dozorkyně v Osvětimi podílela na týdenních selekcích vězeňkyň určených do plynových komor. Během těchto nástupů musely ženy svléknout šaty bez ohledu na počasí, zatímco Lupka rozhodovala o jejich osudu. Byla obávanou postavou tábora – proslula bezcitností a brutálním zacházením s vězni, včetně žen a dětí. Často je bila bičem a své oběti následně posílala na smrt. Její jméno se stalo symbolem krutosti mezi osvětimskými vězni.

5. září 1942 Kremer napsal: "Ráno jsem se zúčastnil zvláštní akce z ženského koncentračního tábora; nejstrašnější z hrůz. Nadporučík SS Heinz Thilo měl pravdu, když mi řekl, že je to anus mundi. Večer, jak se blížila osmá hodina, jsem se zúčastnil další zvláštní akce z Holandska. Kvůli zvláštním přídělům, které dostávají - pětina litru kořalky, 5 cigaret, 100 g salámu a chleba - se účasti na takových akcích všichni muži dožadují". V Kremerově deníku je několikrát zmíněna účast na různých exekucích a bití. Nejméně čtyřikrát byl přítomen popravám, které byly vykonány buď střelnou zbraní, fenolovou injekcí, nebo blíže neurčeným způsobem. Nejméně ve třech případech dohlížel na trestání vězňů, při němž byli lékaři povinni oběť před trestem prohlédnout a zůstat při výkonu trestu, v praxi však lékaři oběti vyšetřovali jen zřídka, pokud vůbec, a otevřeně proti tomu neprotestovali.

Bachmayerovo chladnokrevné chování dokresluje jeden obzvlášť děsivý incident. Jednou se při nástupu v bloku 20 zjistilo, že jeden vězeň chybí. Blok 20 byl nechvalně známý tím, že v něm byli umístěni vězni, kteří byli součástí operace „Kulka“, tedy vězni, kteří byli drženi za zvláštních bezpečnostních opatření, aby zemřeli hlady. Jakmile byla tato nepřítomnost zjištěna, museli se všichni ostatní táboroví vězni postavit do řady. Byla zahájena pátrací akce a nakonec byl pohřešovaný vězeň nalezen, jak se skrývá v jednom z obyčejných bloků ve snaze vyhnout se vyhladovění. Když Bachmayer obdržel zprávu, že vězeň byl nalezen, zachvěl se vzrušením a tiše si pro sebe řekl: „Toho umlátím k smrti sám,“ což později také udělal.

25. října 1946 vytvořila americká vojenská vláda pro Německo I. vojenský tribunál, který vedl první z následných norimberských procesů, lékařský proces. 5. listopadu bylo 23 lékařů, vědců a úředníků SS seznámeno s obžalobou. Byli obviněni ve čtyřech bodech obžaloby: účast na společném záměru nebo spiknutí, válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a členství ve zločineckých organizacích. Obžaloba je vinila ze spáchání „vražd, brutalit, krutostí, mučení, zvěrstev a dalších nelidských činů“ na německých civilistech a příslušnících jiných zemí prostřednictvím řady konkrétních lékařských experimentů týkajících se vysoké nadmořské výšky, nízké teploty, mořské vody, tyfu, infekční žloutenky, sulfanilových léků, kostních štěpů a yperitu, jakož i prostřednictvím programů eutanazie a nucené sterilizace.