Paměť národa

Punkový parník v létě 1985 se stal jedním z milníků československé punkové a alternativní hudební scény. Koncert kapel F.P.B., Plexis a Už jsme doma se navzdory zásahu bezpečnostních složek nakonec uskutečnil.

„Tohle dají dohromady jen sestry,“ pravila nová vedoucí domova důchodců v pražské Šolínově ulici. V únoru 1972 nastoupily do zdevastovaného ústavu františkánky. Pro domov znamenala jejich práce naději, pro ně záchranu života v komunitě.

Značka Zara uvedla na trh dětský halloweenský kostým připomínající vězeňský mundúr. To vyvolalo kritiku. Není ale zdaleka první, kdo využil motivy spojené s koncentračními tábory. Za pruhy se přitom neskrývá jen symbol, ale také příběhy lidí, kteří je museli nosit.

Během kolektivizace je z politických důvodů vyloučili ze zemědělských škol a poslali pracovat na státní statky v okrajových a pohraničních oblastech. Tato generace, která se stala obětí komunistického režimu, se později ironicky označovala jako „zelení baroni“.

Nisko 1939 – kufr, batoh, vlastní zásoba jídla a pár kusů oblečení. S takovou výbavou museli židovští muži opustit své rodiny. První vlak vyjel z Ostravy 18. října 1939. V okupovaném Polsku je čekala nucená práce pod dohledem SS.

Proces Bruštík a spol. zasáhl osm lidí spojených s uherskobrodským podnikem Sběr. Josefu Jehličkovi StB odvedla otce na dva roky a dědečka na dvanáct let. Ludmile Svatkové se otec z vězení už nevrátil.

StB chtěla básníka Josefa Mlejnka paralyzovat a diskreditovat, uvedl v roce 1983 poručík Jiří Slanina. Estébáci z Havlíčkova Brodu využili jeho vztah s mladší dívkou a rozšířili pomluvu, že udal kamaráda, aby zachránil sebe.

Komunistická ideologie nabízela jednoduchý obraz člověka i návod, jak ho převychovat. Psychoanalýza tento obraz narušovala důrazem na nevědomí, vnitřní konflikty a osobní svobodu. Za normalizace proto přežívala převážně v neoficiálním prostředí.

V roce 1980 vedl dlouholetý náčelník horské služby v Jeseníkách Zdeněk Zerzáň expedici do rovníkové Afriky. Cestovatelé zdolali i nejvyšší africkou horu, Kilimandžáro, kterou podle svých vzpomínek Zdeněk Zerzáň sjel na lyžích z hlavního vrcholu jako první na světě.

Příběhy psané bigbítem, alkoholovými delirii, opiáty i vnitřními rozepřemi. Máničky hledaly svobodu uvnitř sebe, na dně láhve, v doupěti nebo v pavilonech psychiatrické léčebny. Jejich svět zachycuje kronika kapely Bílé světlo z Humpolce.

Podle hrubého odhadu žije na území Česka 40 až 60 tisíc potomků Slováků z Rumunska. Přesné statistiky neexistují. Pro Paměť národa na život v Rumunsku a začátky v nové domovině vzpomínala Františka Trojáková.

Vrchní strážmistr SNB Antonín Otýpka uprchl v roce 1951 z pracovního tábora ve Zbýšově u Brna a emigroval do USA. Jeho žena se čtyřmi dcerami zůstala v Československu. Za manželem se pokoušela dostat třikrát. Když nakonec uspěla, byl už mrtvý.

Fingovaná nehoda a muž se „zlomenou nohou“: tak začala 28. září 1951 léčka na strážmistra Jaroslava Honzátka z Čelákovic. Ctirad Mašín jej usmrtil při přepadení stanice SNB. Josef Mašín za bratrovým rozhodnutím stojí i po 75 letech.

Pochod z Trutnova na Hrádeček připomněl nedožité devadesátiny Václava Havla. Účastníci cestou vzpomínali na listopad 1989, četli Chartu 77 a mluvili o jeho odkazu. U Havlovy chalupy se nakonec sešlo asi šedesát lidí.

V afghánském Lógaru ho od výbuchu rakety dělilo jen pár metrů. Ve Vardaku se později ocitl v křížové palbě. Válečný veterán Ladislav Mihályi říká, že obrana země začíná připraveností, odpovědností a schopností pomoci druhým.

Před sto lety převezli malíře Rudolfa Kalvacha z Vídně do psychiatrického ústavu v Kosmonosích. Pátrání po jeho osudu přivedlo neurologa Milana Nováka k zapomenutým pacientům a později i k nacistickému vraždění duševně nemocných za války.

Za normalizace vycházely v Československu samizdatové časopisy a knihy mimo dosah cenzury. Manželé Ladislav a Zdislava Nedvědovi je po nocích dva roky tiskli ve svém bytě na faře v Rapotíně a riskovali přitom postih komunistického režimu.

Návštěvníci se mohou archivu ptát vlastními slovy. Nový AI asistent najde související svědectví v přibližně 30 000 hodinách přepsaných nahrávek, aniž by bylo třeba znát jména pamětníků. Je zdarma přístupný veřejnosti.

Zámrský zámek se po válce proměnil v kriminál. Od roku 1949 si tam svůj trest odpykávali mladí političtí vězni. Vzpomínají na tvrdou dřinu, vztahy s bachaři i první lásky. Pro mnohé odchod ze Zámrsku neznamenal konec pronásledování. Trestem byl i život na svobodě.

Šumava nese ekologickou zátěž, kterou po desetiletích vojenského provozu zanechala armáda. Podobný problém před více než třiceti lety řešila i další česká města, včetně Vysokého Mýta, kde se až po odchodu sovětských vojáků ukázalo, co vše po nich zůstalo.

Rozlehlé horské louky s občasnými remízky, v nichž se skrývají zbytky zdiva. U lesa stojí dům, který působí jako zjevení: někdejší „vejminek“ rodiny Franze Schlegela, poslední ze čtyřiceti stavení zaniklé osady Hraničky. Před válkou tu bydlelo skoro dvě stě lidí.

Neprováděli sice diverzní akce, přesto tvořili významnou součást protinacistického odboje. Skauti se vymykali tím, že mezi nimi byly i děti, a také tím, že jejich síť nacisté nikdy neodhalili. Podle svědků jich v odboji působilo přibližně tisíc.

Nadšení, furiantské vtipkování, ovšem i strach a slzy. Mobilizaci v Československu v září 1938 provázelo mnoho emocí, jejichž společným jmenovatelem bylo odhodlání bránit vlast proti tlaku nacistického Německa. Vzepětí národní sounáležitosti ale trvalo jen krátce.

Když se 29. srpna 1944 nad Ostravou rozezněly sirény, mnozí obyvatelé už jim nevěnovali pozornost. Bombardéry nad městem zevšedněly. Tentokrát však jejich smrtící náklad patřil Ostravě. Během několika minut zanechal nálet zkázu a mezi civilisty nejméně 409 mrtvých.

Za války rodina Ludmily Krystyníkové pomáhala partyzánům a před střelbou se ukrývala ve sklepě. Ani konec války jim však nepřinesl klid. Komunisté Bartoškovým vzali statek, otce uvěznili a Ludmile uzavřeli cestu k dalšímu studiu.

Začínal jako instalatér. Na psychologii se přihlásil z hecu, aby své přítelkyni dokázal, že ji vystuduje „s prstem v nose“. Po revoluci pomáhal prosadit substituční léčbu. „Kritizovali nás, že jsme vlastně distributoři drog,“ vzpomíná Ivan Douda.

„Jak zahustit na poézii / fakt že za dvacet třicet padesát let / já plamen proměním se v popel?“ napsal Milan Ohnisko v básni z roku 1995. Jeho verše se ani po letech neproměnily v popel navzdory tomu, že 3. září přišla nečekaná zpráva o smrti jejich autora.

V odlehlé chatě na Vřesové studánce se po srpnové okupaci 1968 ukrývala Věra Čáslavská. Místo kladiny měla kládu. I v horách se připravovala na olympijské hry v Mexiku, odkud přivezla čtyři zlaté a dvě stříbrné medaile.

Slova z nalezeného milostného památníčku přežila válku i více než osm desetiletí. Víme, komu byla určena. Dodnes však neznáme jméno dívky, která je psala. Pátrání po autorce začíná ve válečných Holicích, odpověď ale možná leží úplně jinde.

Čeněk Havel uprchl z nacistického vězení, odmítl prozradit své spolupracovníky a skončil na popravišti. Jeho třináctiletá dcera v sobě po válce objevila něco, za co se celý život styděla.

Tvrz Hanička v Orlických horách vypráví dva příběhy. Nejprve měla bránit Československo před německým útokem a za studené války se pak pod zemí budovalo tajné zázemí pro přežití státu v jaderné válce. Jakou roli hraje Hanička v obraně země dnes?

Čtrnáctiletá Elefteria Vlachopulu utekla během řecké občanské války z rodné vesnice do Jugoslávie. Myslela si, že se za čtrnáct dní vrátí. Místo toho našla nový domov v Československu a s matkou se znovu setkala až po třinácti letech.

První den školy zůstává v paměti jako den plný těšení se, zvědavosti i obav. Ve vzpomínkách pamětníků do něj však často zasahují i dramatické zvraty doby. Připomínají zmizení židovských spolužáků, portrét Stalina na stěně nebo nápis Pravda vítězí na školní tabuli.

Socha anděla s ulomeným křídlem, spojovaná s písní Karla Kryla, se 21. srpna, v den výročí invaze, symbolicky vrátila do kostela v Ostrově nad Ohří. Zůstává poškozená jako připomínka devastace Sudet. Její osud mohl podle řady indicií inspirovat píseň Anděl.

Josef František byl stíhacím esem bitvy o Británii. Mimo okruh znalců historie druhé světové války je však neprávem zapomenutý a známější je v Polsku než doma. Změnit se to pokouší film Osamělý vlk, který právě vstupuje do kin.

Vypnutá elektřina, stržené troleje, jiný nákladní vlak v cestě, vyhaslá parní lokomotiva. Tak železničáři v srpnu 1968 zdržovali vlak TX se sovětskou rušičkou. Trasou od Olomouce k Praze se vlekl tři a půl dne.

Jana Šmídová, rozená Weinerová, pracovala roku 1968 jako brigádnice v zahraničním vysílání Československého rozhlasu. Měla přístup ke zprávám západních agentur. Sovětská okupace pro ni přesto znamenala šok: „Jen pomalu nám docházelo, že budeme žít v temné době.“

Fotografie zachycující postřelenou ženu před rozhlasem zůstávala půl století bez informace o jménu oběti. Osud vedle ležícího zraněného muže je dodnes neznámý. Pozná ho někdo?

Židovská dívka z Volyně Mindla Švarcová přežila holocaust díky manželům Bohatým, kteří se jí ujali po útěku z ghetta a čtyři roky ji ukrývali ve svém domě. V roce 2015 jim bylo in memoriam uděleno ocenění Spravedlivý mezi národy.

Být aristokratem v Československu roku 1948, když se čerstvě chopili moci komunisté, znamenalo mít na čele namalovaný terč. Hrabě Jan Podstatzky-Lichtenstein vzpomíná, jak s matkou a sourozenci prchal ze země ve vagónu s dobytkem.

Hana Sternlicht přežila Osvětim i Mauthausen. Do milovaných Holic, kde byla až do deportace doma, se po válce vrátila jen nakrátko. Nikdo tam na ni už nečekal. Na město ale dodnes vzpomíná a těší se, že se tam znovu podívá.

Pavel Vinter a Jitka Šnircová se v době dospívání stali nepřímými svědky vraždy svého otce. Trauma z této události těžce poznamenalo jejich další život i rodinné vztahy. Pravděpodobný pachatel ale unikl trestu.

Při příležitosti blížícího se výročí Post Bellum a Paměti národa se jeden z našich služebně nejstarších kolegů v osobně laděném textu ohlíží za svou misí správce sbírky vyprávěných příběhů.

Obloha jí dávala pocit svobody, víra oporu a pomoc druhým nový smysl života. Příběh Ludmily Soltysiakové ukazuje, že věk nemusí bránit novým výzvám, radosti ani touze být užitečná.

Starý sešit přežil válku, komunismus i desetiletí zapomnění. Když jej František Trost otevřel, našel v něm básně i příběh, který téměř zmizel z rodinné paměti. Může po více než osmdesáti letech několik stránek papíru prozradit, kdo byla jejich autorka?

„Ne každý, kdo zažil boj ve válce, trpí posttraumatickou stresovou poruchou,“ říká lvovský psycholog Andrij Sydorenko. Podle jeho kolegyně Olhy Sydorenko jsou Ukrajinci ve skutečnosti silnější než před válkou, protože vědí, za co bojují.

Festival Pavlův Studenec ožívá připomíná zaniklou vesnici na česko-německé hranici i osudy jejích obyvatel. Matouše Horáčka zasáhlo také setkání s mužem, jehož praděda po válce umlátili čeští pohraničníci. Spolek dnes oživuje paměť i dalších míst Tachovska.

František Kotas vyrůstal za druhé světové války. Jako osmiletý zažil výbuch granátu ve školní třídě, při němž zemřeli tři spolužáci. Později se stal svědkem násilí provázejícího osvobození a poválečné účtování s Němci.

Josef Vavřín se narodil 19. dubna 1927 v Dolní Bečvě. Dětství prožil v osadě Kamenná vysoko nad obcí. V chalupě bez elektřiny a tekoucí vody se svítilo petrolejkou, voda se nosila z potoka a cesta do školy znamenala několik kilometrů chůze lesem.

Henleinovo čestné občanství znovu rozdělilo Králíky. Spor však není jen o jedno jméno: otevírá otázku, jak má demokratická společnost nakládat s poctami udělenými představitelům totalitních režimů. Existuje společný přístup?

U Nové Vísky leží hrob čtyř německých sedláků, které Češi v červnu 1945 zastřelili. Karlovarská pobočka Paměti národa pomohla zjistit jejich jména a ověřit místo hrobu. Díky spolupráci s Rotary Clubem Karlovy Vary je dnes připomíná skleněný kříž.

Rodina Novákova hospodařila na statku v Loukově po několik generací. Komunistickému režimu stačila mnohem kratší doba na to, aby zlikvidoval prosperující hospodářství a poznamenal životy jeho majitelů.

Třicet let po rozpadu SSSR zněla od Lvova po Vladivostok stejná hudba a původ interpretů nikoho nezajímal. Únor 2022 vše změnil: někteří zpěváci se chopili zbraní, ze starých písní se staly válečné hymny a z kolegů nepřátelé.

V karlovarské Grafii vznikaly noviny, brožury a statisíce letáků určených pro odpůrce nacismu v Německu. Příběh téměř zapomenutého centra exilové sociální demokracie připomíná i jeho někdejší pracovnice Olga Sipplová.

„V dopisech mě oslovovala ‚souspiklenko‘,“ vzpomíná Jana Hradilková na Jiřinu Šiklovou. Poznaly se roku 1991, kdy v bytě disidentky a socioložky vznikaly první české feministické projekty. Dnes Hradilková pečuje o její odkaz prostřednictvím projektu Jiřineum.

Pamětní deska na bývalé mučírně v Kapucínské ulici na Hradčanech podle kritiků nepřesně připomíná oběti komunistického násilí a místo působí nedůstojně. Iniciativa Zapomenutý 3. odboj usiluje o změnu.

Paměť národa má za sebou řadu komiksových titulů. Na několika z nich se podílel dokumentarista Jan Blažek, který teď s kolegy připravuje pět příběhů spojených s Chartou 77. V rozhovoru přibližuje svou tvůrčí cestu.

Josef Vaníček byl po roce 1948 odsouzen za velezradu a špionáž. V Leopoldově zemřel v září 1958 při pokusu o útěk. Jeho dcera Marie Ryšavá desítky let věřila, že otec zemřel po pracovním úrazu, tvrdili jí to. Pravdu se dozvěděla až po roce 1989.

Dětství Zdeňky Uhříčkové poznamenalo zatčení otce za odbojovou činnost, válečné nálety, likvidace židovské komunity v Uherském Brodě i poválečné křivdy. Otec, který se postavil nacistům, se po roce 1948 stal nepohodlným i komunistům.

Když gestapo v roce 1944 v Bratislavě odvádělo matku, byly Drahomíře čtyři roky. Děti poté rozdělili do dětských domovů. Matce trvalo několik měsíců, než je po válce vypátrala. Otec, velitel rozvědky 1. partyzánské brigády Jana Žižky, věznění gestapem nepřežil.