Flowee

Jestli jste včera testovali, kolik toho vaše sítnice vydrží, teď přichází ta míň zábavná část experimentu: čekání, jestli si vaše hrdinství nechala líbit

Nikdo vám dýško nenařizuje. Jen vám terminál nabídne několik částek, obsluha čeká a vy máte před jejíma očima zmáčknout, že nedáte nic. Formálně svobodná volba, prakticky dokonale naaranžovaný pocit trapnosti.

Návrat z dovolené může bolet. Někdy ale zároveň ukáže, jak moc nejsme spokojení s tím, do čeho se vracíme.

Na třicátém druhém kilometru maratonu vypadá běžecká trať trochu jako bojiště. Dvacetiletí kluci v zářivých kompresních podkolenkách, kteří prvních patnáct kilometrů letěli s horkou hlavou a lehkýma nohama, teď visí na zábradlích, chytají se za křečemi stažená stehna a s vytřeštěnýma očima narážejí do pomyslné glykogenové stěny. Starší ročníky pak mají velkou přednost – zcela „vyběhanou“ hlavu.

Tereza osm let věřila, že její ženatý partner jednou odejde od manželky. Neodešel. Kamila čeká už čtrnáct let – a pořád doufá. Co drží ženy ve vztahu, ve kterém jsou roky až na druhém místě?

Prague Run Day nabídne šest běžeckých disciplín, zázemí na nové atletické dráze v Riegrových sadech i netradiční večerní Golden Hour Race by Flowee. Co stojí za vznikem nové akce a proč se organizátoři rozhodli vytvořit závod pro výkonnostní běžce i úplné začátečníky? O tom jsme si povídali s ředitelem závodu Theodorem Cabanem.

Dvě čárky na testu a v příbalovém letáku seznam zákazů. Gynekoložka Anna Vlčková vysvětluje, co má smysl hlídat, a co můžete pustit z hlavy.

Speciální brýle na pozorování dnešního zatmění Slunce mizely z obchodů rychleji, než mnozí čekali. Pokud jste je nesehnali, nemusíte riskovat zrak ani zatmění odpískat. Stačí obyčejný cedník, kus papíru s dírkou nebo jednoduchá camera obscura.

Je jim už čtyřicet nebo padesát let. Při každé kritice se urazí jako puberťáci, všechno svádí na ostatní a jakýkoli nesouhlas berou jako osobní útok. Sice zestárli, ale nedospěli.

Lidský mozek má omezenou kapacitu na udržování hlubokých sociálních vazeb. Antropolog Robin Dunbar už v 90. letech definoval tzv. Dunbarovo číslo, které říká, že jsme schopni udržovat smysluplné vztahy s maximálně 150 lidmi. Skutečně blízkých přátel, kterým bychom bez váhání zavolali ve tři ráno, však máme obvykle jen pět až deset. Ale co ti ostatní?

Po padesátce se sluší chodit včas spát, ne protančit noc na rave. Alespoň podle představ o tom, jak má vypadat „důstojné“ stárnutí. Jenže přibývá žen, které podobná pravidla příliš nezajímají. Na parket se vracejí po letech – a končit hodlají, až budou samy chtít.

Pavla žije s depresí třicet let. Když ji naposledy dostala až na hranici života a smrti, sama požádala o léčbu, které se mnoho lidí děsí. Elektrokonvulzivní terapie jí podle jejích slov pomohla vrátit budoucnost.

Měla to být místa, kde si ženy poradí a podrží se. Stačí ale zmínit kojení, očkování, porod nebo uspávání a z nevinné otázky se během pár minut může stát soudní proces o to, kdo je dobrá matka, a kdo by si raději děti vůbec pořizovat neměl.

Ačkoliv byla tato krátká paměťová iluze v minulosti přisuzována reinkarnaci, paralelním vesmírům či prorockým snům, moderní neurověda nabízí mnohem střízlivější – a možná ještě zajímavější – vysvětlení. Déjà vu může být vedlejším produktem kontrolních mechanismů, kterými mozek hlídá vlastní paměť.

Kristýna Ruttkayová se od narození potýká s jedinečnou výzvou – životem bez konečníku

Přečetli jste dva články na internetu, viděli jedno video na Facebooku a máte názor? Teď už jen zbývá, jak se naučit kriticky myslet.

Psycholog Mark Travers vysvětluje jeho „magický“ poměr a dává praktické tipy, jak ho ve vztahu udržet

V pátek 19. září se pražské Riegrovy sady promění v centrum běžeckého dění. Prague Run Day nabídne šest různých disciplín od dětského běhu přes jednu míli a pět kilometrů až po večerní Golden Hour Race by Flowee. Stali jsme se hlavním mediálním partnerem a spolupořadatelem nové akce, protože její myšlenka je nám blízká: ukázat, že pohyb nemusí být výsadou výkonnostních sportovců. Běh je prostě radost pro každého. Takhle jednoduché to je.

Dramatická hudba, temný suterén s modravými neony, charismatický patolog s malou svítilnou v ruce a pachatel odhalený ještě před závěrečnými titulky. Televizní kriminálky nás celá desetiletí učí věřit, že lidské tělo vydá všechna svá nejtemnější tajemství na počkání. Jenže realita skutečných pitevních traktů je výrazně odlišná.

Dcera nedokáže odejít od násilného partnera a děti podle babičky trpí. Jenže pokud zavolá OSPOD, dcera i tchán budou vědět, odkud vítr vane. „Bojím se, že o ně přijdu. Ale ještě víc se bojím, že když neudělám nic, jednou si budu vyčítat, že jsem mohla zasáhnout.“

Kamarádství s výhodami nabízí blízkost, sex i společné zážitky bez závazků klasického partnerství. Jenže zatímco jednomu může takové uspořádání dokonale vyhovovat, druhý začne časem doufat v něco víc. A právě tehdy se z příjemné svobody může stát čekání na vztah, který možná nikdy nepřijde.

Jeanne Calment určitě nebyla chodící reklamou na zdravý životní styl. Milovala čokoládu, každý den si dopřávala dezert a sklenku portského a kouřit přestala až ve 117 letech. Její nejslavnější bonmot z titulku zároveň vystihuje vlastnost, která ji provázela i ve vysokém věku: schopnost dělat si legraci sama ze sebe.

Na nástěnce visí grafy plnění plánů, v kuchyňce voní espresso a na chodbách se usmívají tváře, které spolu denně stráví osm hodin. Idylická pracovní atmosféra. Jenže pod naleštěným a vyvoněným povrchem korporátní harmonie často vřou emoce, o kterých se na teambuildingu nemluví. Závist a žárlivost.

Matka mě v dětství bila, ale rodina říká, že to byla normální výchova. Teď je máma stará a imobilní a čeká se, že se automaticky postarám já. Jenže kvůli tomu bychom museli přestavět dům, já nebo partner bychom museli přestat pracovat a moje dvě dcery by přišly o část svého dětství a pohodlí. Chci se se sourozenci složit na dobrý domov pro seniory, ale chovají se ke mně, jako kdybych ji týrala.

Starý fén do popelnice, hračka na baterie mezi plasty a pračka někam ke kontejnerům? Právě drobné omyly rozhodují o tom, zda se z vysloužilých spotřebičů znovu získají železo, měď, hliník nebo plasty, anebo skončí tam, kde nemají.

Přišli do svých provozoven s vizí, že budou dělat to, co milují. Místo oprav vyhořelých základních desek, výběru herních konzolí nebo péče o bronzové opálení a pleť ale dnes většina jejich dne vypadá stejně: „Kód, prosím. Ne, tenhle balík je PPL, vy musíte vedle.“ Živí je výdej zásilek. A oni ho nenávidí, ale musejí ho snášet, protože je jejich byznys živí.

To, co jiní považují za trapné ticho, je ve Finsku projevem respektu

Vyvrcholení není jen krátká vlna rozkoše. V těle při něm probíhají unikátní procesy, pracuje mozek, nervy, hormony i svaly. Lidé nejsou jediní, kteří mají sex pro potěšení, orgasmus může na chvíli ulevit od bolesti, změnit vnímání i způsobit nepříjemné pocity. A pak jsou tu prasata, rekordmani, kteří si dávají opravdu na čas.

Stačí gesto, tón hlasu, oblečení nebo příslušnost k určité skupině a mysl si doplní zbytek. Člověka často posoudíme dřív, než ho poznáme. Rychlé soudy nám pomáhají orientovat se v neznámých situacích – zároveň ale mohou být začátkem předsudku.

Veřejný prostor zaplnili lidé, kteří se berou příliš vážně. Sebeironii nahradilo moralizování, satiru pohoršení a z komedie se stalo drama. Kde jsme ztratili schopnost smát se sami sobě?

V zahraničí běžná praxe, u nás stále tak trochu medicína na okraji – i tak by se dala definovat chiropraxe, metoda, kterou respektují i oficiální lékařské autority.

Miliony na účtu slibují svobodu a konec starostí. Některým výhercům ale přinesly rozpad vztahů, dluhy, závislosti i pocit, že už nevědí, komu mohou věřit.

Sendvič a kafe kupujeme za pár desítek korun na každém rohu, ale na letišti dáme klidně dvě stovky a nehneme brvou. Proč nám to přijde normální?

Pracuje s rituály, rostlinami i spiritualitou a svůj přístup ráda propojuje s tím, co označuje za vědecké poznatky. Peruánská šamanka Orfa Pinedo alias Mama Killa v rozhovoru mluví o vděčnosti, technologiích, odpuštění, ženské energii i o tom, proč podle ní moderní člověk často ztrácí kontakt sám se sebou.

Možná nepotřebujete další dechové cvičení. Zajímavější může být zjistit, co váš dech dělá ve chvíli, kdy ho vůbec nekontrolujete. Právě práce před obrazovkou ukazuje, jak těsně spolu souvisejí pozornost, stres a zdánlivě automatické procesy v těle.

Někdo si pod slovem dovolená představí lehátko u bazénu, snídani, kterou nemusí připravovat, a jedinou náročnou otázku dne: moře, nebo další drink? Jiný si sbalí několik triček, spacák, láhev s vodou a všechno si hodí na záda. Pak vyrazí. Pěšky. Klidně stovky kilometrů.

Ve dvaceti jsme společně odmítali svět korporací. Já v jedné pracuji, on dělá pro neziskovou organizaci. Nevadí mi, že vydělává méně. Vadí mi, že většina odpovědnosti za rodinu zůstává na mně.

Burger s hranolkami k obědu, pizza k večeři. Nutriční terapeutka říká, že ani na dovolené to není to, díky čemu zdraví nejvíc trpí. Mnohem víc škody napáchají nenápadné každodenní návyky, které se opakují měsíce i roky.

Respektující výchova neznamená, že dítě rozhoduje a rodič ustupuje. Psycholog Milan Studnička vysvětluje, proč děti potřebují nejen lásku, ale i jasné hranice – a proč podle něj často potřebují „dovychovat“ především rodiče.

Zrak, sluch, čich, chuť a hmat. Tuhle pětici známe ze školy tak dobře, že o ní téměř nepochybujeme. Jenže náš mozek dostává informace i způsoby, pro které běžně nemáme jméno. Díky nim víme, kde máme ruku, i když ji nevidíme, poznáme, co se děje uvnitř těla, a někdy dokonce přijmeme cizí předmět za jeho součást. Kolik smyslů tedy člověk skutečně má?

Někdy se nám nechce začít. Jindy už zkrátka nemáme z čeho brát. Rozlišit odpor od skutečné únavy není snadné, zvlášť když jsme zvyklí považovat vytrvalost za ctnost. Existuje ale docela prostý ukazatel: podívat se, jestli za poslední půlhodinu vůbec vzniklo něco užitečného.

Debaty okolo monogamie mohou mít tisíc podob. Mohou připomínat další bitvu kulturní války, náboženské moralistické kázání nebo opileckou hádku v hospodě. A lidé se mezitím dávají dohromady, podvádějí, žení, rozvádějí, pak se znovu zamilují a takhle to jde pořád dokola. A jak je to správně? Odpověď je poněkud složitější než prosté „s jedním člověkem sdílet lože budeš“ či naopak „je to příroda, ať si každý dělá, co chce“.

Před infekcí nás nechrání jen imunitní systém. Máme také psychologický mechanismus, který nás vede k tomu, abychom se možným zdrojům nákazy raději vyhnuli. Výzkumy naznačují, že tato „druhá imunita“ může ovlivňovat i naši konformitu, morální soudy nebo vztah k cizím lidem.

Sladit péči o malé dítě s pracovním životem bývá mnohem složitější, než se před návratem do zaměstnání zdá. Jaké možnosti mají rodiče, co mohou žádat po zaměstnavateli a proč může být postupný návrat lepší než okamžitý plný úvazek?

Některým tvrzením uvěříme podezřele rychle. Ne proto, že bychom si je ověřili, ale protože nám konečně vysvětlí vnitřní neklid. Pojmenují strach, ukážou viníka a na chvíli srovnají svět do pořádku. Jenže pocit úlevy ještě není důkaz.

Festivaly, letiště, obchodní centra nebo ranní tramvaj. Místa, která jsme dříve zvládali bez většího přemýšlení, dnes někteří lidé popisují jako překvapivě vyčerpávající. Přeplněná místa snášejí hůř než před několika lety. Za změnou často stojí větší citlivost na hluk, množství podnětů i neustálá blízkost ostatních.

Domov o nás vždy něco vypráví. Nábytkem, knihami i pořádkem ukazujeme, kým jsme, nebo kým bychom chtěli být. Co se ale stane, když pečlivě vytvořený obraz začne určovat, jak smíme doma skutečně žít? Hranice mezi příjemným řádem a domácností, které její obyvatel začne sloužit, totiž není vidět na fotografii interiéru.

Jak rychle chodíte, jak snadno vstanete ze židle a jak rychle zareagujete na padající pravítko? Zdánlivě banální pohyby mohou prozradit překvapivě mnoho o kondici těla i mozku. Výzkumy ukazují, že právě rychlost chůze patří k ukazatelům, které souvisejí se zdravím a stárnutím.

Nikdy neměli rodiče tolik informací o kojení, spánku nebo péči o novorozence jako dnes. Místo větší jistoty ale může záplava doporučení, aplikací a rad ze sociálních sítí přinášet další pochybnosti. Kde končí užitečné informace a začíná tlak na dokonalé rodičovství? A kdy je naopak důležité držet se jasných medicínských doporučení?

Naše vnitřní já prostě odmítá zestárnout spolu s tkáněmi. Co s člověkem udělá, když se z aktivního aktéra stane pouhý nedobrovolný divák?

Powerbanka je na cestách skoro stejně samozřejmá jako telefon. V letadle ale patří mezi věci, u kterých záleží na kapacitě, počtu i tom, kam je uložíte.

Petr je přesvědčený, že sex je přirozenou součástí manželství. Když ho žena odmítá, cítí se odmítnutý a přemýšlí, jestli nepoužívá sex jako zbraň. Jenže někdy problém není v tom, že partner nechce sex. Problém může být v tom, že už necítí blízkost, ze které by touha mohla vyrůst.

Hedvika pozná změnu počasí i bez aplikace. Bolí ji hlava a klouby, ve vedru nespí a někdy má pocit, že omdlí. Lékařská vyšetření přitom nic zásadního neodhalila. Může lidské tělo skutečně fungovat jako barometr a proč někteří lidé snášejí výkyvy počasí mnohem hůř než ostatní?

Bílkovinná mánie zaplavila už před nějakou dobou sociální sítě. Krabičkování, pití syrovátky na poradách a úzkostlivé počítání gramů z nás dělají otroky vlastní lednice. Přitom stačí pár drobných úprav a vědecky podložených triků, abyste svému tělu dopřáli, co potřebuje, aniž by se z proteinu stala celá vaše osobnost.

Vždycky to probíhá stejně. Kdykoliv moje kamarádka Lili nastoupí na letišti v Male, kde pracuje, do letadla směr Peking, zmizí. Jakmile se její letadlo dotkne v cílové destinaci ranveje, pro západní digitální svět přestává existovat.

Magnetka na lednici, kořeněný čaj od beduínů a také suvenýry do domácí lékárničky. Tak vypadá běžný kufr Čecha, který se vrátil ze slunného Egypta. Jenže to, co se může zdát jako chytré zásobení domácí lékárny, může skončit nejen problémem na letišti, ale i zbytečnými zdravotními komplikacemi. Jak bezpečné podobné nákupy skutečně jsou, jsme rozebrali s přednostou Ústavu farmakologie Janem Strojilem.

Tábor, výlet, návštěva babičky, další tábor. Rodiče často plánují dětem prázdniny tak pečlivě, až v nich nezbývá místo na obyčejné nicnedělání. Jenže právě chvíle bez programu mohou být důležité pro dětskou tvořivost, samostatnost i schopnost odpočívat. A když dítě po pěti minutách bez mobilu pronese obávané „já se nudím“, nemusí to být problém, který je třeba okamžitě řešit.

V Česku rakovinou plic každý rok onemocní přibližně 6500 lidí a asi 5300 pacientů na ni zemře. Vysoký počet úmrtí souvisí hlavně s tím, že se na nemoc často přijde pozdě. Pětina z nich přitom nikdy nekouřila.

Olízli byste v sázce záchodové prkénko? Ne? A co takhle líbat se s vousatým mužem? To už by nevadilo? Podle studií jsou právě vousy ještě špinavější než záchodové prkénko.

Ne každé dítě, které začne mluvit později, má poruchu řeči. Stejně tak ale neplatí, že vše „dožene samo“. Klinické logopedky vysvětlují, kdy je opožděný vývoj řeči ještě v normě, jakou roli hraje genetika, prostředí i čas strávený u obrazovek a proč se nevyplácí odkládat odborné vyšetření.