Moje Ukrajina aneb Příběh centrály

Byl jsem hodně překvapený, potěšený a poctěný, když se mně z ničeho nic ozval můj třetí nejoblíbenější lidovec. Dlouholetý starosta města Třešť pan Vladislav Hynk mně napsal, že má pro mne zánovní elektrocentrálu, kterou by chtěl jeden z občanů jeho města darovat k pomoci těm potřebným ve válce zmítané zemi. Už to, že má ve mne takovouto důvěru a že o mých aktivitách ví, mne nadchlo. Nemluvě o pocitu sounáležitosti s ním a tím hodným dárcem. Domluveno, naloženo, odvezeno. Není to pro mne nic nového, je to už čtvrtá centrála, kterou takhle převážím. Nikdy jsem s tím neměl na hranicích sebemenší problém, vždycky stačilo kouzelné slovo humanitárka nebo vysvětlení, že to v době ruských útoků na energetickou infrastrukturu tam budu využívat ke své potřebě. A nikdy jsem k tomu neměl žádné papíry. Ale to jsem vždycky jezdil na vlastní pěst. Tentokrát jsem byl součástí organizace, která hodně dbá na pravidla, a ta svolila s přepravou za podmínky celní deklarace. Samozřejmě jsem se jako disciplinovaný člověk podřídil a potřebné papíry jsem měl v ruce. Hraniční přechod Ubla. Předám stoh papíru a trpělivě hladce procházím celkem šesti kontrolami. Pohraničníci, policisté, celníci... Na té poslední se to zadrhne. Po hodině čekání mně komisní ukrajinský celník vyzve, ať ho následuju do kanceláře. Tam mně sympatický velitel celnice, kterého jsem si pracovně nazval Yul Bryner, oznámí že bohužel mne přes hranice nepustí, protože moje centrála se nedostala do jejich systému... Tedy že papír sice mám správný, ale že příslušný úřad na straně příjemce ho tam nevložil... A nejsme v tom sami. Druhé naše auto, které veze velkou autosoučástku, má úplně stejný problém. Následují čtyři hodiny telefonování, vyjednávání, proseb a křiku... „To je naše práce!“ „...ale tohle je naše dobrovolnictví!“ Nakonec se to ale opravdu vyřeší, následuje palba razítek a po sedmi hodinách jsme propuštění. Kolegyně Helenka z vedlejšího auta má dojetím slzy v očích, když se jí komisní celník Kojak nakonec omluví, ukloní a poděkuje za pomoc jeho zemi. Ten, který jí předtím vyhodil s českým pivem, což tak báječně pořád funguje třeba na balkánských celnicích. Po celkem 1689 km a čtyřech překládkách je centrála na místě. A pomůže hned třikrát. V jedné domácnosti ve městě Nová Oděsa, autoservisu hlavy rodiny a jejich soukromém kočičím útulku. Starají se totiž na své náklady i o 30 těchto opuštěných stvoření, na které samozřejmě často v těchto válečných hrůzách už není síla myslet. A proto je součástí mého nákladu tentokrát i 40 kg kočičí výživy. Což jsem udělal s radostnou myšlenkou na jednu ze svých milovaných malých vnuček, která za svůj krátký život zahrnuje láskou a péčí už druhou kočičku na ulici nalezenou. Ano, zatímco se slovenský šmejd, toho času premiér, dojímá u nás doma nad svátkem české vlajky a sprostě uráží novináře, my žijeme takovéto obyčejné lidské příběhy. A pro mne je toto ten příběh centrální této cesty. Na Ukrajinu budu s pomocí jezdit tak dlouho, jak to bude potřeba, a podobný příběh by mohl inspirovat i podobné lidí, jako je ten hodný pán z Třeště.